23. 8. 2017
Francií pozpátku
Projeli jsme tunelem Bielsa - Aragnouet a byli jsme ve Francii. Jak jsme museli k tunelu stoupat, teď jsme zas museli klesat a pěkně jsme při tom ohřáli brzdy a radši jsme dělali ochlazovací pauzy s výhledem do okolí. Měli jsme vybraný jeden kemp a mířili jsme do něj, ale cestou jsme potkali jiný, líbil se nám a tak jsme v něm zůstali. Zas takový podhorský v údolíčku. Přijeli jsme před polednem, tak jsme vymýšleli, co dělat odpoledne. Na mapě jsme našli jezera a turistickými trasami okolo, tak jsme vyrazili tam. Dalo se celkem blízko dojet autem a zbytek dojít pěšky. Nevím, kolik jsme tak mohli jít, protože na směrovkách byl čas – 1,35 hod, a ne kilometry, ale šli jsme to určitě kratší dobu. Cesta vedla pěkně do kopce až na hráz jezera Lac de l´Oule a pak dál několika dalšími směry. Jak si tak šlapeme nahoru, najednou vidím krávu a další a další, jak se pasou mezi stromky nebo je přímo okusují. Tak to jsem se mohla zbláznit radostí, že tam jsou krávy a ještě tak zblízka. Dokonce, jedna jalovice stála na cestě a šla proti nám za zbytkem stáda. Akorát se nechtěla moc kamarádit.
Na hrázi se pracovalo, dělali nový přepad z jezera, takže vstup na hráz nebyl možný. Což je škoda, protože jsme si sebou nesli svatební oblečení a chtěli jsme si na ní udělat další svatební fotky. Tak jsme popošli na druhý konec jezera a tam se fotili. Matouš má sice dálkové ovládání samospouště, ale moc nefunguje, takže se dost naběhal, ale náhodou šel okolo hodný turista a vyfotil nás on. Moc se mi tady v Pyrenejích líbí, že tu jsou oficiálně uznaná místa, kde se může přespávat a můžete si tak udělat více denní výlet.
Od hráze jezera vedla lanovka, už od parkoviště jsem doufala, že by mohla fungovat a že se vyvezeme někam ještě výš, ale nejezdila. A nakonec by to bylo stejně jedno, protože nám v půlce hory došlo, že jsme nevzali peníze, takže bychom se rozhodně nikam svézt nemohli. A potkali jsme na cestě strašně hustou housenku, valila se fakt rychle a byla taková ošklivá, až byla hezká. Ke konci pochodu se nad horami povalovaly mraky, trochu jsme se báli, aby nezačalo pršet, protože jsme měli přes stan hozený spacák, ale měli jsme štěstí a nepršelo, prozatím.
K večeři jsme si jako dezert vařili puding, sehnali jsme ho až na hranicích s Francií, jinak jsme ho nikde v obchodech nenašli. Ale zas taková výhra to nebyla, protože fakt nebyl moc dobrý. Defacto to byl jen cukr, ochucovadla, barviva a nějaká zahušťovadla. Chutnalo to jak oslazené mléko a na lomu to mělo takovou vlnkovanou strukturu. Mělo se to vařit z litru mléka a bylo to 8 porcí. Když jsme to tak jedli, Matouš prohlásil: “Už chápu, proč je to pro 8, to se ve větším množství stejně sníst nedá.“ Jako snědli jsme to, ale moc jsme si nepochutnali.
Večer se zas začali stahovat mraky, blížila se bouřka. Je fakt zajímavé, jak rychle tady v horách přijde. Matouš se chvíli snažil fotit blesky a pak začal lijavec a velký fujavec, že se stan jen prohýbal. Blesky tedy byly pěkné a hromy ohlušující. Na dveřích do sprch je cedule, že je nebezpečí vylití říčky u kempu a že kdyby k tomu mělo dojít budeme včas varování personálem, abychom se stihli sbalit a odejít odsud pryč. Takže jsem se bála, aby se říčka nerozvodnila, ale tak se nestalo. Byla jsem ráda, že jsem v noci v dešti nemusela balit. My jsme sice sbalení celkem rychle, ale naskládat věci do Velorexu chce klid, protože to musí jít ve správném pořadí, jinak se to tam nevejde.
Ráno už zas bylo krásné, vyšlo sluníčko a pěkně nás hřálo. Jak už to tak bývá po ránu zvykem, Matouš se dal zas do opravování. To už mě fakt nebaví. Tentokrát jsou zas nějaká divná zadní kola. V používaném kole (A) je volné ložisko a v náhradním kole (B) jsou uvolněné dráty výpletu, takže plán je následující: z kola (B) vyndat ložiska a obě je dát do kola (A) a na tomto kole pak jet, dokud se to neoddělá. Až se to stane, tak přeplést výplet kola (B), vrátit ložiska a jet na něm. Chápete?
Je to taková romantika, jak Matouš opravuje a bouchání kladiva se rozléhá kempem. Naštěstí není Matouš ranní ptáče a s opravami začne, když už jsou stejně všichni vzhůru. Po 11té bylo hotovo a mohli jsme vyrazit na další tůru s menší zajížďkou do obchodu. Obchod byl ve vedlejším městě, kde to tedy turisticky žilo. Všude samé krámky s blbostmi a tak podobně. Ale v obchodě měli velký výběr sýrů, to se nám s Matoušem líbí. Takže jsme s něčím podobným romaduru vyrazili k dalšímu jezeru Lac de Cap-de-Long. To bylo ještě výš než to předchozí, nacházelo se ve výšce 2 200m.n.m. (další Velorexův rekord) a bylo snad ještě modřejší a čistější. Podél jezera vedla trasa až na jeden z vrcholů Pic de Campbieil (3 173 m.n.m.). Nelze úplně říkat trasa, protože fyzicky nikdy vyznačená nebyla a my jsme o ní věděli z mapy. Takže jsme šli po vyšlapané cestičce a hledali tu správnou odbočku, až jsme ji přešli až na konec jezera. Chtěli jsme to už vzdát, ale cestou zpět jsme na odbočku narazili a vydali se za původním cílem. Postupně jsme stoupali podél jezera pořád po skalách podél vodopádu, občas po čtyrech. Ale čas se krátil, byly 4 hodiny odpoledne a nás od vrcholku dělilo 700 výškových metrů. A protože horolezec má myslet hlavně na návrat (čas a síly), rozhodli jsme se dál nepokračovat, dát si svačinku a jít zpět. Usadili jsme se na kameny, posvačili s nádherným výhledem a šli zpátky.
Mají tu být kamzíci, ale jediné, co jsme zahlédli, tedy Matouš zahlédl, byl chlupatý ocas nějakého utíkajícího zvířete. A fakt netušíme, co by to bylo, asi nějaká místní čupakabra. Cestou dolů do kempu, jsme pěkně zahřáli, spíš nažhavili, brzdy, pořád z kopce a samá zatáčku. Ale je tu dost míst, kde zastavit a chladit. A dokonce jsme potkali i ovce se zvonci. Pořád jsem Matoušovi říkala, že slyším zvonce a on, že se mi to zdá.
Jako další cíl cesty jsme si vybrali kemp u městečka Ferriers, kde jsme přespávali předchozí cestu. Je to tam fajn, dostatek místa a dost levné. Cesta tam ale nebyla nijak zajímavá, tedy vedla přes samé pastviny, takže všude byly krávy a já jsem byla ve svém živlu, ale jinak nic extra zajímavého. Až na to, že jsme píchli. Jak Matouš v Portu měnil pneumatiky, nějak se mu k duši dovnitř připletl kus klacíku, se kterým jsme jeli několik stovek kilometrů, a díru udělal až teď. Ale měli jsme zase štěstí a naskytlo se nám pěkné odpočívadlo ve stínem. Takže já jsem odpočívala a Matouš lepil.
Do kempu jsme přijeli zas večer jako minule. Ale tenhle kemp je dobrý v tom, že i když už je zavřeno, stejně se můžete ubytovat. Na recepci mají ceduli: “Jestliže je zavřeno, vyberte si místo a kempujte. Přijďte zaplatit ráno od 8 hod.“ Pán z kempu si nás dokonce pamatoval, no kdo by zapomněl na Velorex. Vůbec je to tu takové blízko přírodě – houkala tam sova a hýkal osel. A ten byl fakt vtipný. Už ležíte, tma jako v pytli a najednou se začnou ozývat takové zvuky, že chvíli přemýšlíte, kde koho vraždí a pak vám dojde, že je to osel. A ještě nám lezl po spacáku pavouk, tak z toho jsem měla opravdu málem smrt a ještě jsem ho musela zabít, protože místo, aby ho Matouš zabil, jen na něj koukal. Tak jsem musela jednat, protože kdyby vlezl do spacáku, asi bych vyskočila ze stanu zapnutými dveřmi.
Ráno jsme vyrazili směr Švýcarsko-Mazáčkovi. Zase jsme jeli téměř jen zemědělskou krajinou, krávy a tak, a koně. Zase to byla pěkná štreka, přes 500 km, proto Matouš řekl: „Vzbuď mě ráno v 6.“ !!! Kdo Matouše znáte, tak víte, že Matouš ráno nevstává, takže toto odhodlání si zaslouží obdiv. Ale pak jsme si naštěstí vzpomněli, že na recepci jsou až od 8, takže si mohl přispat.
