26. 8. 2017
Odpočinek ve Švýcarsku a přes Německo domů
Cesta byla skutečně dlouhá a k Mazáčkům jsme zase přijeli v půl 10 večer. Naštěstí jsme tou samou cestou už jeli, takže jsme to nemuseli hledat, ale jeli jsme najisto. Krávy i koně na pastvinách aspoň měli trochu vzrušení z našeho prdlavého motoru. Rozhodli jsme se zůstat pár dní a užít si okolí, takže jsme si ráno po dlouhé cestě mohli pospat.
A před obědem jsme vyrazili na horskou vyhlídku a vojenské bunkry. Zase samozřejmě do kopce, ale rozhled stál za to. Bylo vidět do Německa a švýcarské Alpy. Bunkry stály zas na druhém kopci. Krom nich jsou tam ještě postavené zákopy, vše z první světové války, kdy Švýcaři bránili průchodu vojsk přes jejich území. Trošku mi nedocházelo, jak mohli ze zákopů střílet vojáky v údolí, když přes stromy není vidět. Matouš chytře poznamenal, že tehdy tam ty stromy nebyly. Jo, to dává smysl.
Jeden bunkr byl hodně velký a celkem zachovalý. Navrchu měl kovový poklop se střílnou, na kterém byly díry od kulek. No nechtěla bych tam být. Cesta sem vedla přes pastviny s krávami. Na jednom místě si krávy udělaly pohodičku hned u cesty, takže jsem se mohla pokochat a některé i pohladit, když se nechaly.
Druhý den jsme navštívili Basilej. Skrz toto město teče řeka Rýn, pramenící ve švýcarských Alpách. Je krásně čistá, lidé se v ní koupou a mají i takovou speciální zábavu, že si svoje věci zabalí do vodotěsného obalu, vplavou do proudu a nechají se unášet a někde vystoupí na břeh. My jsme naši cestu začali v docích u Rýna, kde právě vykládali kontejnery z nákladních lodí, pěkně se na to kouká. Obrovské jeřáby, jezdí sem a tam. A obdivovali jsme velikost těch lodí a taky jsme objevili jednu pro nás zajímavou věc. Na každé takové lodi či tankeru si vezou i jedno osobní auto. Když někde zastaví v přístavu, tak můžou někam jet.
Podél Rýna jsme došli až k centru, tam jsme řeku přešli a pokračovali na Marktplaz, kde stojí radnice typická svou červenou barvou. Na dvoře budovy je několik soch a na stěnách malby. Další červenou budovou je Munster, chrám nad Rýnem. Je fakt obrovský a má krásná vitrážová okna. Měli jsme štěstí, že jsme si ho stihli prohlídnout, protože od 12 hodin začínala bohoslužba. Pak jsme se vydali na druhou stranu centra, kde stojí asi poslední dochovaná vstupní brána – Spaletentor.
Při cestě přes Rýn můžete jít normálně po mostě, ale taky můžete využít několik přívozů. Když už jsme tam byli, tak jsme se taky svezli. Mají to chytře vymyšlené, loďka je na ocelovém laně připevněná na jiné ocelové lano přes řeku, po kterém se posunuje pomocí koleček. Kormidlem se loď otočí do proudu, který ji unáší pryč, ale díky lanu neodpluje, ale jen se posunuje po laně přes řeku na druhou stranu. Takže pro převozníky celkem fajnová práce, protože fyzicky s lodí nemusí hýbat. Asi by se mi to líbilo dělat tam převozníka. Pak jsme už po svých pokračovali k nejvyšší budově Švýcarska, prozatím, 178 m vysoké Roche Tower. Pracuje tam Mazáček ml., který nás vzal jako návštěvníky až nahoru, kde jsme měli rozhled na celé město.
Když jsme se dostatečně pokochali, sjeli jsme výtahem dolů a vydali se zpět k dokům koukat, jak jeřábníci pracují. A byl čas se s městěm rozloučit a jet. Že je u mazáčků tak hezky, zůstali jsme ještě jeden den. Matouš jim chtěl s něčím pomoci, tak dnes staví poklop na vstup do sklepa.
V pořadí 4. den se vydáváme na cestu zpět. Naším prvním cílem jsou rýnské vodopády u města Neuhausen. Cesta vedla částečně přes Švýcarsko, pak jsme z něj vyjeli do Německa a po asi 20 km se do něj zas vrátili. Jak jsme si tak jezdili přes hranice, na druhém švýcarském přechodu nás dokonce kontrolovali celníci. Ale stačili jim jen doklady. Matouš jim dával svůj řidičák, ale má na něm dlouhé vlasy a pan celník si myslel, že to jsem já. Sranda.
Vodopády jsou turistickou atrakcí a protože se nedá vydělat na tom, že se projdeš okolo vodopádu, tak se vydělává na parkovném – 5 franků za hodinu, tedy 100kč. Ale vodopády jsou rozhodně moc hezké. Celková výška je 23 m a voda tam fakt pěkně pádí, člověk by se na to vydržel dívat celkem dlouho. Další zastávka bylo Bodensee. Hledali jsme kudy se do toho jezera vlastně dá vlézt. Našli jsme pláž, ale nechtělo se nám platit za vstup. V parku se dalo jít do vody zadarmo. Stála tam sice cedule, říkající cosi o zákazu koupání, ale místní se koupali, tak jsme si z toho moc hlavu nedělali. Voda byla pěkně čistá, ale vznášely se v ní chuchvalce řas, takže se nám nechtělo moc plavat, abychom do chuchvalců nevplavali. Brr, to by se mi fakt nelíbilo.
A pak už jsme zamířili do Německých Alp zas k jinému jezeru, jménem Kochel, kde jsme přespali v kempu. Jednoho hosta jsme Velorexem tak uchvátili, že nám přinesl k večeři 2 kopce hranolků. A ráno se u nás sešli zas jiní pánové, kteří auto okukovali a vyptávali se.
Ráno jsme naposledy sbalili celý naše bydlení a rozjeli se směrem Čechy. Zemědělská krajina pokračovala, akorát dnešní den byl trochu obohacen – všichni zemědělci sklidili usušené otavy a dali se do hnojení luk močůvkou. Jednou jsme za takovou plnou lejtou jeli a doufali jsme, že ventily těsní a najednou na nás nevyprskne celý obsah, protože ve Velorexu bychom byli dost na ráně.
Velorex cítil blízkost domova, takže získal větší výkon, jednou jsme jeli dokonce přes 100km/hod, z kopce teda, ale i to se počítá. Cesta nám tedy příjemně ubíhala a navečer jsme zvonili u dveří Matoušovy sestry v Hrdějovicích, kde jsme přespali a druhý den jsme vyrazili na cestu do Chýnova a do skutečného života.
