7. 7. 2017
Itálií rychle domů
V kempu dál od jezera jsme si teda odpočinuli fakt dobře, takové milé prostředí. Nedalo nám to a dali jsme si k jídlu „Obložený talíř“, kde byly různé druhy salámů a šunek a taky sýry. A největší delikatesou byla miska oliv. Tak dobré olivy jsem teda ještě nejedla, úplná lahoda. Žádné takové jsem u nás neměla. Ještě jsem si k tomu dali vynikající růžové víno, co víc si přát… A u bazénu to bylo fakt super, když ti začalo být horko, tak sis skočil do vody a ochladil se a pak zas na lehátko. Viděli jsme zdáli, že v městečku jsou nějaké hradby zámeček. Rozhodli jsme se tam vydat. Vybrali jsme si tu nejvhodnější dobu a to po obědě. Místní si asi museli říkat:“Zas ti turisti, v největším vedru sem lezou.“ Ale zas tak moc toho k vidění nebylo, jen zámeček, ze kterého se vyklubal kostel a nějaké ty hradby tam byly a to je tak nějak všechno, nejít tam v tom největším vedru, asi bychom to hodnotili pozitivněji.
Takže jsme se vrátili k bazénu. Tenhle kemp patří majitelům pocházejícím z Německa, takže asi všichni ubytovaní byli Němci a vedle nás ve stanu Dánové. Ale zjistila jsem, že když musím neměcky mluvit, že mi to zas takový problém nedělá na to, že jsem neměcky mluvila před 4 lety. Ne že bych si tam mohla povídat jak v Čechách, ale věci o autě jsem zvládla překládat. Protože to je nejvíce zajímalo. Vůbec Italové projevovali velký zájem o Velorex, jednak chlapi na benzínkách, ti se vždycky přišli aspoň podívat. A pak lidi ve městě zůstávali stát a jen se za námi nevěřícně otáčeli a řidiči v autech troubili, mávali, fotili a natáčeli nás.
Ale jinak italské řízení, to je tedy kapitola sama pro sebe. Nějaká plná čára, je moc nebere a klidně nás předjížděli, i když v protisměru jelo auto, na křižovatkách se nestydí vrazit těsně před vás, asi doufají, že to ubrzdíte. A taky jsem nepochopila, proč se na semaforech po červené nerozsvítí oranžová, ale hned tam skočí zelená.
Po ránu jsme opustili kemp ve vinici a vyrazili jsme na pomalou cestu domu, s modlitbou na rtech a vírou, že dojedeme co nejdál. Naším přáním bylo dojet ASPOŇ do Rakouska, protože Itálie jsme už měli dost. Snažili jsme se, co nejvíce vyhnout hlavním silnicím, což se nám podařilo a jeli jsme po nějakých okreskách a čím dál od jezera, tím menší byl provoz a jak se začaly objevovat hory, bylo i menší vedro. Celou cestu jsme se chtěli vykoupat v ledovcových řekách, ale podél silnic k ní nebyl moc přístup. Takže jsme se na ně jen mohli dívat. Ale byly fakt hezké, ale taky si můžeme říci, že by stejně byly dost ledové, že by to na nějaké koupání nebylo.
Stala se nám taky další smutná věc – prorazila se nám flaška s meruňkovicí, takže něco vyteklo do oblečení a toaleťáku, takže na záchodě to máme voňavé. Ale smůla pro mě, flašku jsme zalepili izolepou, ale stejně tekla, takže jsem ji dostala na podlahu mezi nohy, ať ji hlídám. Tak se snažím.
Přechod hranic do Rakouska nás fakt potěšil, hned byl levnější benzín a klidnější silnice. Velorex vyluzuje různé zvuky při běžném provozu, ale s uvolněnou ojnicí válce se ty zvuky změnily a přibyly i nové, takové, jak kdyby někdo zavřel křečka do motoru a on by tam škrábal. Ale mi to fakt nebyli...Taky se nám podstatně snížila rychlost, jo Velorex moc nejede, ale na rovince to umí rozpálit, jenže teď jsme jeli max 65 km za hodinu, nesmělo se to překročit, jinak to začalo vyluzovat, ještě divnější zvuky, ale nesmělo se to o moc ani podkročit (nižší rychlost), jinak do lomozilo taky. Takže si tak jedeme a kocháme se. Ono Velorex je vyhlídkové auto, na kochání nejvíc super. Kochala jsem se tedy hlavně já, protože Matouš řídil. A viděli jsme krávy… Pěkné, strakaté.
Ale kochání je bohužel konec, necelých 100 km od italsko-rakouských hranic se začaly z motoru linout fakt podivné zvuky, takové podivně rachtavé a vrzavé, ale jeli jsme dál, protože Matouš nepřišel na žádného původce těchto zvuků. A za necelého půl kilometru bylo ticho… Motor nejede. A začíná pršet. Ale zase nad námi Bůh držel ochranou ruku a stalo se to naštěstí blízko vesnice jménem Karlsdorf, ke které jsme z kopečka pomalu „dojeli“. Stojí tu i nějaká fabrika a jeden pán z ní (bylo půl 10 večer, tak nevím, co tam ještě dělal, a pátek k tomu) nás poslal na parkoviště a řekl, ať si auto dáme pod nějakou takovou plechovou střechu, kde jsme se mohli schovat před deštěm a Matouš se mohl pustit do zkoumání problému. A žádný defekt nezjistil a musel se pustit do rozebrání motoru, zase. A tam byl jádro pudla.
Jestli si pamatujete vůli na ojnici jednoho pístu, tak okolo něj našel kovové piliny. Pravděpodobně se píst více uvolnil a dřel o stěnu motoru, proto ty zvuky zavřeného křečka. Takže teď už jen sháníme někoho, kdo by pro nás přijel a i s Velorexem odvezl. Naštěstí je pátek a fabrika má snad o víkendu zavřeno, takže bychom tu mohli zůstat a čekat. Vedle Velorexu si rozhodíme karimatku a spacák, snad nebude moc velká zima.
A navíc… ztratila jsem svatební prstýnek. Když jsem se mazala opalovacím krémem, položila jsem prstýnek na střechu auta a pak jsou dvě možnosti: 1) nechala jsem ho na střeše a Matouš ho pak s věcmi shodil na zem, ale na zemi jsme hledali a nic nenašli, 2) dala jsem ho někam do Velorexu, aby se neztratil, ale nemapatuju si to, takže je i šance, že s námi jede domu. Tak se uvidí.
