8. 7. 2017
Velorex se veze
Pod střechu jsme se vešli se stanem i Velorexem a v klidu se do rána vyspali. Déšť večer ustal, ale ze stromů kapalo a vytvářelo to dojem, že okolo někdo chodí. Když člověk něco takového slyší, tak ho to hned vytrhne z usínání a usilovně poslouchá, jestli neslyší ještě něco. Ale nikdo tam fakt nechodil. Asi.
Ráno jsme měli návštěvu místních policistů. Trochu jsem se bála, co z toho bude, protože takovéhle přespávání policisté moc rádi nemají. Ale tihle byli jen zvědaví na Velorex. Vše o Velorexu už umím jak básničku, česky, anglicky i německy. Teď k tomu ještě přibylo příběh o poruše. Měli jsme v plánu, že se ráno sbalíme a půjdeme na okolní statky vyprosit si místo k přespání, ale policisté nám řekli, ať klidně zůstaneme na parkovišti, že to je v pohodě.
A co vlastně s námi? Večer jsme tedy zjistili, že Velorex už nepojede, volali jsme tuto informaci domů a domluvili jsme se s Matoušovými rodiči, že si udělají výlet a dojedou pro nás s károu. Ale Museli bychom čekat až do pondělí. Tak jsme zkusili štěstí a využili možností facebooku a sehnali jsme kamarády Davida a Vandu, kteří se za námi vydali. Takže nám nezbývalo než čekat, ale neměli jsme se špatně. Kousek od nás byl obchod, takže hlady jsme netrpěli a ještě jsme si přilepšili lahví vína. Rozbalili jsme vařič a udělali si punding a pak vietnamské křupky, roztáhli karimatku a střídavě jedli, spali, četli a večer jsme si udělali i kino. Jen nás tam vytrvale otravoval takový zelený brouk. Buď po nás lezl nebo po věcech či provokativně létal okolo. Potvora. Přešlo přes nás několik přeháněk, takže jsme se nemuseli bát horka.
Okolo půl 9 večer dorazila naše záchrana. Pohostili jsme je pudingem a dali se do nakládání. Sundali jsme všechny sajtny a vytlačili Velorex na káru. Kára byla trochu kratší, takže jsme natlačili Velorex nahoru pozadu a a zadní kolo viselo z káry ven. Matouš si dal záležet na přikurtování, takže Velorex držel jak přibitý. Sebrali jsme i zbytek našich věcí a mohli se vydat na cestu domů. Mezitím se setmělo a na cestu vyrážíme okolo 10 večer. Dle navigace máme před sebou 6 hodin cesty. Nad horami vychází měsíc a je to fakt pěkné podívaná jak z Draculy. Po kusu cesty se Matouš střídá s Davidem za volantem a za nějakou dobu si za volant sedám i já. Cesta pěkně utíká a kilometry nám trochu ubývají. Ale i takhle pozdě je velký provoz, kam všichni jedou?
A hurá, jsou tu české hranice a domů už to máme, co by kamenem dohodil a zbytek došel. Do Chýnova dorážíme okolo 5 ráno, loučíme se s Davidem a Vandou a jdeme si na chvilku zdřímnout než půjdeme na nedělní shromáždění. Tématem dnešního kázání bylo o radování se. A my jsme rozhodně rádi, že jsme dopadli, jak jsme dopadli. Problém s motorem by se dříve nebo později projevil a my jsme to tak mohli zjistit relativně brzo a vydat se včas k domovu, že jsme byli blízko pro naše zachránce. Kdybychom už byli ve Francii, bylo by to rozhodně horší.
A co teď s námi? Naše svatební cesta nekončí… Matouš rozebere motor a pak se uvidí, ale určitě se bude muset repasovat kliková hřídel. Podle toho, jak opravy půjdou, se budeme dále rozhodovat. Když to dáme do kupy rychle, ještě je šance do Porta dojet, když to bude trvat déle, pojedem někam blíže a Porto si necháme na jindy.
