6. 8. 2017
Znovu na cestu
Už je to tedy pár týdnů, co jsme s Velorexem zůstali v Rakousku a díky záchranné misi Vandy a Davida se dostali zpět do Čech. A jistě by vás zajímalo, co bylo dál. Dál bylo to, že jsme rozebrali motor, tedy Matouš rozebíral a já koukala. Potvrdila se Matoušova myšlenka o rozbité klikové hřídeli a samozřejmě se poškodili i válce. Motor je fakt těžkej kus kovu, si to člověk ani neumí představit dokud to nedrží v rukou. Ale mnohem těžší bylo sehnat opravnu motorek, kde by to opravili v nějakém rozumném čase. Protože nám ve většině servisech řekli, že toho mají hodně a opraví to nejdřív tak za měsíc nebo i dýl. Pak Matouš natrefil na internetu na servis u Brna, který by to zvládl za 14 dní. Tak supr, zrovna byl v Chýnově strejda z Kyjova, který nám to tam odvezl při cestě zpět.
Nic jiného než čekat se nedalo, tak se Matouš rozhodl, že pojedeme na English camp pomoci s organizací a technikou. A trochu překvapivě jsme uprostřed týdne dostali zprávu, že motor je už opraven a můžeme si pro něj přijet. Takže hned po návratu z campu jsme se pro něj vydali a dali se do skládání. Skládat motor mi připadalo jak puzzle s milionem dílků a bez předlohy, jsou tam všude různý hejblátka, točítka atd, ale Matouš teda věděl kam, co patří, tak mu to šlo hezky dohromady. Pro mě nejvtipnější věc byla vkládání ložisek do motoru a válců. Protože vkládané ložisko se musilo zmrazit v mrazáku, aby se zmenšilo, a motor „ohřát“ v troubě aspoň na 100°C, aby se roztáhl, a pak se tomu už jen pomohlo kladivem.
Takže motor jsme už měli, ale to asi znáte, jak se dáte jednou do opravování, tak se objevují nové a nové závady. A my zjistili, že je stržený závit u svíčky, což nám za pár dní opravili, a že nějak, samo od sebe samozřejmě, přestalo fungovat zapalování. Matouš zuřil, protože tohle zapalování byla jeho diplomová práce. Tak se u toho vyvztekal a stejně na příčinu nepřišel a vrátil tam původní kladívkové zapalování a najednou tofunguje jedna báseň, přestože před výměnou za nový druh zapalování fungovalo taky bídně. No, holt i stroje mají své dny…
No, ale zdá se, že to je vše OK a budeme se moci vydat na pokračování naší svatební cesty. Trasu jsme museli poněkud upravit, protože původní cesta počítala s cca 2,5 měsíci času, teď máme 1,5 max, takže už nepojedeme okružní cestou přes jih Evropy, ale vezmeme to přímo přes Německo a Francii. Za mě jsem ráda, stejně tam na jihu bylo děsné vedro. V Čechách si každý stěžuje na „tropické“ teploty, proti vedru v Itálii to je teda prd.
Při téhle opravovací pauze jsme taky mohli přehodnotit potřebnost sbalených věcí a můžeme něco nechat doma a zbytečně to netáhnout sebou. Je tam fakt vedro, takže oblečení na spaní a teplejší svršky jsou zhola zbytečné, stejně jako plastové talíře (stejně jsme jedli společně z jednoho ešusu) a dron, který jsme stejně neměli čas nebo chuť vypustit a lítat s ním. A ještě jednu výhodu to mělo, kdo si pamatuje, v jednom předchozím blogu jsem psala, že jsem snubní prstýnek buď ztratila nebo uklidila do Velorexa a zapomněla kam. Prstýnek je na světě, při balení ho Matouš našel v autě, huráá.
Znovu na cestu jsme se vydali v neděli 6.8., tentokrát již bez slavnostního odjezdu, myslím, že to jednou stačilo, počkáme si na slavnostní příjezd. A doufáme, že tentokrát již svého cíle dosáhneme.
