Do Švýcarska
Z Chýnova jsme se vydali na Klatovy a do Všerub, kde jsme chtěli přenocovat. Navrhovala jsem zarostlý plácek u lesa, ale to se Matoušovi nelíbilo a tak jsme poprosili nějakého zemědělce, jestli bychom si nemohli postavit stan na louce, a ten nám to klidně dovolil. Zas taková výhra to tedy nebyla, protože to bylo u hnoje a nebyla to zas tak příjemná vůně, se kterou by člověk chtěl večeřet.
Ráno jsme vstávali celkem brzy a v půl 8 jsme se vydali na cestu. Měli jsme před sebou asi 550 km, tak jsme se nechtěli zdržovat. Náš plán byl dojet až do Švýcarska, kde jsme měli domluvené přespání u rodiny Mazáčkových. Po ránu byla pěkná zima, kterou by snad člověk v srpnu ani nečekal, ale zas to bylo na Šumavě, tak se není čemu divit, a ve Velorexu to taky nehřeje, ale po nějaké hodině jízdy se už začalo oteplovat.
Přes Německo se jelo strašně pohodlně. Silnice mají pěkné a ani provoz tam nebyl nijak silný, takže pro nás super. GPS nám vyhledala trasu, která vedla hodně po venkově, takže jsme moc velkých měst nepotkali, a mohla jsem se kochat krávami v kravínech a vůbec tam maj všude spoustu stájí a koní. Některé jsou děsně luxusní, že koně žerou ze zlatých žlabů a nebo jsou to jen takové obyčejné přístřešky.
V jednom místě pěstovali chmel, a to byl les chmele, na obou stranách silnice se táhli řady až do dáli. Jeli jsme taky okolo letiště a zrovna startoval vrtulník, dělali jsme si srandu, že je to Medicopter ze seriálu. Spousta kamionů jede stejně rychle jako my, takže nejsme zdržovači provozu a vždycky jsme rádi kamion dojeli, protože pomalá jízda nebyla pak na nás. Ale jednou jsme fakt potkali brzdaře, že jel pomalu i na Velorex. Byl to traktor, který za sebou táhl valník naložený balíkama a jel docela daleko, takže se za ním a námi vytvořila docela dlouhá fronta.
Od začátku cesty posloucháme motor a čekáme, jestli neuslyšíme nějaké divné zvuky, které by mohly značit poruchu. Takže možná slyšíme něco, co tam vůbec není. Ale pravdou je, že motor po opravě šlape rozhodně lépe než před ní. Někde něco drnčí, ale nepřišli jsme na to, co by to mohlo být. Tak snad nic vážného. Jediné, co se očividně rozbíjelo, byl palubní počítač, který najednou přestal svítit, ukazovat a počítat ujeté kilometry. Matouš se to nejprve snažil vyřešit vypnutím a zapnutím elektriky, ale to moc nefungovalo, pak šmodrchal drátky, které k display vedou a když ani to nepomohlo, začal do toho učeně klepat. Display se asi polekal a za chvíli zas naskočil.
Tento den Matouše řízení moc nebavilo, ale střídat se nechtěl. Ale když za námi na odpočívadle přišel pán z Čech a nabídl nám pivo, tak si to Matouš rád rozmyslel a konečně na mě taky za volantem přišla řada. Popravdě, moc se do toho nehrnu, protože radši nechám Matouše, ať si to rozbije sám, ale zařídím si ráda. Matouš měl aspoň čas hrát si s foťákem a fotit. A vztekat se se mnou, že nedávám meziplyn, když se má, nebo že moc rychle přeřazuji, když zastavuji, nebo že dávám meziplyn, když se nemá. Taky neví, co by chtěl.
Ale i tak jsme dorazili do Švýcarska přes hraniční přechod Kolbenz. Na hranici stál celník, ale nic nechtěl, jen každého pozdravil a ukazoval, ať jedem dál. Tak nevím, co bylo jeho prací, asi zdravit turisty. Dlouhou dobu jsme jeli podél Rýna, je to pěkně široká řeka a silná, i z dálky bylo vidět, jak se v proudu dělají víry. Nechtěla bych tam tedy jet na lodičce nebo se topit. Už jsme se blížili k cíli a asi 5 km před koncem byla uzavírka a objížďka. Jenže objížďka nebyla moc dobře značená, takže jsme trochu bloudili, ale nakonec jsme se dojeli. Bylo půl 10 večer, takže docela tma, ale trefili jsme a byli jsme dokonce očekáváni a kluci nám doslova vyběhli vstříc.
Zůstali jsme dvě noci, protože ráno po příjezdu se Matouš dal do oprav, chtěl přehodit přední kolo za rezervu, protože jen to jedno přední může být vyměněno za zadní kolo, tak abychom si ho nesjeli a pan Mazáček má v dílně dokonce soustruh, tak si Matouš mohl upravit přední kolečko řetězu, aby lépe sedělo na řetěz. Nad soustruhem se Matouš rozplýval celý den a budeme si ho muset pořídit domů. Měli jsme v plánu vyrazit se podívat po okolí, ale stále byly přeháňky, takže jsme udělali jen takový malý výletíček na kopec. Chtěla jsem vidět krávy zblízka, ale všechny byly schované, slyšeli jsme jen cinkání zvonců. Ale ty zvonce jsou fajn, líbilo se mi, jak to z kopců cinká, něco jak když jede pan Lorenc. Viděli jsme tedy jen pár ovcí a z jednoho statku na nás vyběhl pes, ale nechtěl se kamarádit, spíš byl rád, že jdeme pryč.
Před večeří jsme svezli téměř všechny Mazáčkovi Velorexem, byli z toho naprosto nadšení. Mají doma sbírku zbraní, tak se nám s ní také pochlubili a udělali jsme si pár fotek. Vypadali jsme jak komando u večeře.
Ráno jsme se vydali opět na cestu, jak předchozí den pršelo, tak tento den bylo moc pěkně, i když docela chladno. A konečně jsme potkali krávy, které byly blízko, tak jsem se mohla kochat a měly i zvonce, takže jsem byla nadmíru spokojená. Cesta Švýcarskem ubíhala poměrně spokojeně. Je to taková upravená země, domy opravené, ulice uklizené, lidé příjemní. Na každém rohu tu je benzínka, někde to vypadalo, že v jedné vesnici jsou i 2. Ale nejsou tak velké jako u nás, spíš to je jen stojan pod střechou a platební terminál. Ještě než jsme vyjeli z Česka, udělali jsme si zásobu motorového oleje, v Itálii byl děsně drahý, tak jsme se zásobili, tady bychom ho ani neměli kde koupit. Díky našemu syslení jsme vykoupili dvě benzínky v ČR.
Ani tento den se nevyhnul opravám. Nějakým způsobem se uvolnil jeden výfuk a vydávalo to pak takové prdlavé zvuky, tedy ještě prdlavější než to vydává obvykle. Matouš furt chtěl zastavit někde u jezera, asi aby měl při opravování pěkný výhled, a nakonec jsme našli parkoviště u jednoho z jezer, které nebylo placené. Celá oprava sestávala z výměny těsnění: doba trvání 10 minut. Jenže když se chcete dát do oprav, znamená to vyskládat ven celý zadní kufr a odmontovat chlazení motoru a po opravě to zas vše vrátit zpátky: doba trvání 30 minut. Jo a taky nám kape olej z převodovky, jen abyste měli výčet závad kompletní.
S opraveným výfukem jsme se mohli dát dál na cestu. U Ženevy jsme chtěli navštívit CERN, urychlovač částic, ale podle netu jsme zjistili, že tam vlastně nic moc venku vidět není a tak jsme se vydali rovnou do Francie a to už je vlastně za humny...
