9. 8. 2017
La France
Francie skutečně za humny byla, protože Ženeva leží v takovém úzkém výběžku a okolo je Francie, takže jsme tam byl vlastně za chvíli. Přejezd hraničního přechodu mě vždycky překvapí. Respektive mě překvapí, že se už nacházíme v jiné zemi, protože si přechodu ani nevšimnu a najednou je tam cedule, že jsme jinde. Pokračujeme dál venkovem a míříme směrem na město Macon.
Jak Italové milují kruhové objezdy, Francouzi maj rádi zpomalovací retardéry. Jsou všude, na přechodech (tam by to člověk pochopil), na křižovatkách, v kopcích, prostě všude. Některé jsou celkem pěkně udělané a jiné by z vás vyrazili duši, jak to na nich drncá. A je tu i další specialita, na semaforech většinou chybí oranžová, no já nevím, podle mě tam svou funkci má. Ale zas tam je jiná dobrá vychytávka, kromě velkých světel jsou na semaforu ještě malá světýlka ve výšce cca pasu. Pro nás akorátně vysoko, že nemusíme moc zaklánět hlavu, když čekáme na zelenou.
Zastavili jsme na jednom odpočívadle, už ani nevím proč. A přišli nějací turisté a vyptávali se odkud jsme a tak podobně. My se zeptali, jestli by nám neporadili camp a tak nás pozvali k sobě domu na zahradu. Dostali jsme i skvělou večeři, asi o 6 chodech. Nejdřív jsme seděli na verandě, kde bylo něco na zub, tak jsem myslela, že to je večeře, ale pak jsme šli dovnitř a tam to pokračovalo slaným koláčem, plněnou paprikou, sýry, sladkým koláčem a ovocem. Přejedli jsme se k prasknutí.
Ráno byla zase zima, že z toho Velorex nechtěl ani startovat, ale nakonec ho Matouš přemluvil a vydali jsme se dál. Jeli jsme přes pohoří jménem Jury, hodně nahoru, hodně dolu, ale byly tam krásné výhledy do údolí. Zastavili jsme na jednom odpočívadle, kde jsme si udělali snídani a měli jsme to s výhledem. Kopce byly docela prudké, že na nich stály cedule říkající, aby řidiči brzdili motorem. Tomu jsme se mohli jen smát, protože brzdit motorem ve Velorexu a dalších dvoutaktech nejde. Takže jsme trochu ohřáli brzdy, ale nic vážného.
Oblíbenou poruchou tohoto týdne je uvolněný výfuk a ani tento den se nám to nevyhlo. Ale Matouš je vybíravý a jentak s nějakým místem pro opravu se nespokojí. Prvně chtěl výhled, ale už jsme byli v údolí, takže chce nějaké pěkné odpočívadlo, zrovna jako naschvál žádná odpočívadla nebyly. Takže by se mu líbilo nějaké pěkné náměstíčko, před námi bylo zrovna velké město, tam jsem zas nechtěla opravovat já. Jednou přizastavil u široké krajnice, jestli by se mu to tam náhodou nelíbilo, a skutečně … nelíbilo se mu. Až po chvíli jízdy ho napadlo, že si tam aspoň mohl dojít na záchod. No jo, chlapi, nemůžou dělat víc věcí najednou. Ale nakonec jsme potkali jedno odpočívadlo. A musím uznat, že bylo fakt pěkné. Sice u silnice, ale kousek od vinice a za silnicí bylo letiště, takže jsme koukali na letadélka a vrtulníky, kteří přistávaly nebo odlétaly.
Dala jsem se do vaření oběda a Matouš do výfuku. Chvíli po nás přijeli Francouzi s karavanem, pán se šel hned podívat, co to máme za povoz a co tam okolo kutíme. My francouzsky neumíme, pán zas uměl jenom francouzsky. Ale nějak jsme se domluvili. Prý že jedou z dovolené a tak jsme od nich dostali omáčku na těstoviny v plechovce, zavařenou zeleninu, dvě piva a brambůrky. A pak nám ještě paní přinesla takový ten oranžový meloun a kafe se zákuskem. Takže milé maminky a babičky doma, vidíte, jak je o nás dobře postaráno? Když byl výfuk opravený a francouzský pár vyjedený, dali jsme se zase na cestu. Dnešní den jsme měli trasu v GPS zanesenou po částech a zjistili jsme, že se nám hned lépe jede, když je cíl vcelku blízko, ne když nám na obrazovce svítí 400 km.(Stejně, kdybychom nemuseli jíst, spát a čůrat, utíkalo by nám cesta podstatně rychleji.)
Hledali jsme místo na odpočinek a všimli jsme si směrovky na nějakou vyhlídku a rozhodli jsme tam zajet. Naštěstí se dalo zajet autem téměř k vyhlídce a dojít posledních 500 m po svých. Už jen ta cesta autem tam byla sranda, všude byly odvodňovací rigoly, takže jsme neustále nadskakovali a Velorex kvílel na celé polesí. Ale vyhlídka fakt stála za to. Na holém vrcholku byly jen samé obrovské balvany a dvě vyhlídky. A rozhled tedy byl pořádný. A možná jsme viděli i Mont Blanc. Když jsme sešli k autu, létal tam kluk s dronem od DJI. A to bylo něco pro Matouše. Tak se dali do řeči a udělal nám fotky ze vzduchu a za odměnu ho Matouš svezl Velorexem. Kluk z toho byl u vytržení, pak přišli další turisti, tak se taky divili. Vůbec jsou Francouzi takoví vyjevení z Velorexu a hodně se chodí ptát a troubí a mávají na nás z aut. Tak je to docela sranda.
Noc jsme se rozhodli strávit v kempu a stejně začalo pršet, takže bychom těžko sháněli přespání u někoho na zahradě. Nějaký jsme vybrali na mapě a jeli k němu. Protože stále pršelo, vařili jsme večeři ve stanu. Matouš nechtěl jít cedit těstoviny ven do deště (což chápu) a cedil je z bočního okýnka stanu ven. No a co se nestalo, ujela mu ruka a část těstovin skončila na zemi. Večeře v trávě… A ráno jsme je pak zapomněli vysbírat, snad to nějaký pes sežere. Nepršelo, tak jsme se aspoň mohli v klidu sbalit, ale propršelo skoro celé dopoledne. Takže nám byla ve Velorexu pěkná zima. A taky pěkně foukalo. Proto jsme si vařili oběd uvnitř Velorexu, bylo to dost na těsno, ale zas to vnitřek trochu vyhřálo. Přikusovali jsme k tomu darovanou zavařenou zeleninu, mrkev a hrášek. Mrkev nám moc nechutnala, ale darovanému koni na mrkev nehleď.
Je sice hezké, že jedeme po vesničkách, ale zas pak jedeme pomaleji, protože samé ostré zatáčky zdržují. Ale odpoledne jsme vyjeli z pahorkatiny a silnice byly rovnější. Kousek od naší trasy leželo městečko CONDOM a Matouš tam mermomocí musel jet, akorát na to zapomněl, takže jsme se zase museli vracet. Chtěl se vyfotit u cedulí, pubertální. Ale jinak to bylo fakt výstavní, obrovský chrám, pěkné náměstíčko u chrámu, takže jsme si to projeli a pokrčovali dál. Rozhodovali jsme se, jak naložíme s večerem. K moři to bylo asi 70 km, tak jsme se rozhodli vydat tam. Ale teď můžeme říci, že to nebylo úplně dobré rozhodnutí. Dorazili jsme k pobřeží asi v 10 večer a snažili se hledat kemp. Což o to byla jich tam spousta, ale dost drahých a moc se nám nelíbili. A nebo byly obsazené. U jednoho kempu nás potkal mladík na kole a říkal, že je plno a že máme jet do jiného a „popsal“ nám cestu, francouzsky. Ale jel před námi a ukazoval, ale navedl nás do zákazu vjezdu a zmizel. Takže jsme to otočili a vraceli se zpátky k centru. Vymysleli jsme další ne moc chytrou věc – když nemůžeme najít kemp, dojedem až do Španělska, jen 40 km a třeba cestou najdeme kemp. Kempy jsme sice našli, ale bylo plno nebo draho, vystřídali jsme se z volantem a jeli jsme dál. A, konečně, taky jsme „viděli“ moře, náhodou jsme se dostali až na pobřeží, ale byla půlnoc, takže moře bylo jen slyšet a vidět bylo jen kus pláže. Ale i tak, bylo to takové trošku uchvacující, takže se už těším, až dorazíme k moři ve dne.
Jeli jsme městy dál a dál a najednou Španělsko, zas žádní hranice nebo celnice, přejedete most a jste tam.
