11. 8. 2017
Španělsko
Měli jsme vybraný kemp, ale zase jsme ho přejeli, takže jsme museli vracet. Do kempu jsme dorazili v jednu v noci, pán na recepci cosi povídal, samozřejmě jsme mu nerozuměli ani slovo, asi něco o tom, že maj plno, ale pak nakonec mávl rukou, ať jdem s ním se podívat po místu, kde bychom se zaparkovali. A místo tam bylo, takže nás akorát zbytečně strašil. Moc nechápu, že obsluha kempů neumí anglicky, když tam jedou turisti z ciziny, tak se přeci nějak musí domluvit, ale v Čechách je to možná stejné, že ne všude se domluvíte anglicky.
Postavili jsme stan a hned šli spát, pořád bylo celkem chladno a Matouš ještě ve stanu větrá. Jsem pro větrání, čerstvý vzduch je potřeba, ale ne, když jsem zmrzlá jako rampouch. Kemp byl skutečně dost přeplněný, takže jsme se ráno sbalili a vyrazili dál, dnes jsme se chtěli ubytovat hned odpoledne, abychom si odpočali po včerejší noční jízdě. Ale všechny kempy byly plné a ne moc dobře značené. Sice jsem dostali mapku s kempy, ale nebyla podrobná, takže jsme žádní nenašli. Jeli jsme dál podél pobřeží až do města Zumaia, měli jsme v plánu jen projet, ale najednou se tam objevila značka kempu, takže jsem tam hned vyrazili, kdo ví kdy narazíme na další. A naštěstí tam místo měli. Je to tedy kus od moře, ale zas je tu pěkný klídek, i když je kemp plný.
Rozložili jsme stan, pojedli něco ze zásob, dali si šlofíka a šli jsme k moři. Teda ještě před ubytováním jsme vyrazili hledat obchod, nebyl to úplně nejlepší nápad, protože tam není kde parkovat. Respektive můžou tam parkovat jen držitelé povolení a taky jsme se ztratili, protože jsou tam samé jednosměrky. Zabloudili jsme až na kopeček, odkud byl skvělý výhled na moře a pláž pod ním. Akorát to tam dost smrdělo, jak hnijou chaluhy u pláže. Nakoupili jsme, trefili zpátky do kempu a pak k moři jsme už vyrazili pěšky.
Zumaia je takové pěkné městečko, prostě takové to přímořské a světe div se, ono tam nebylo vůbec žádné horko, občas mi bylo až zima, jak zafoukalo od moře. Chtěli jsme jít po molu až daleko do moře, ale k naší smůle molo opravovali a cesta tam byla zavřená. Došli jsme i na kamenitou pláž, kde byly obrovské šutry, moc hezké, ale já jsem chtěla na tu písečnou pláž, kterou jsme viděli ze shora města. Jenže to jsme to zas museli obejít, holt, co není vyhledáno v mapě, musí být v nohách. Cestou jsme aspoň potkali zmrzlinu, mně tedy moc nechutnala, byla dost sladká, ale neměla moc žádnou chuť. A konečně jsme došli k tomu moři. Je fakt velké a hlučné, ale příjemně to fouká, až na ten zápach, ale ten byl jen někde. Matouš si usmyslel, že se mu vlastně do vody ani nechce, to tedy nevím, proč jedeme takovou dálku. Ale mě se chtělo. A můj poznatek je, že moře je docela studené, ale s osmělováním si člověk nemusí dělat moc starost, protože přijde vlna a jste osmělení raz dva. Plavat ve vlnách je docela záběr, takže je to taková posilovna. Vlny jsou sranda, ale po chvíli se to omrzí. Omrkla jsem taky skály, byly plné vilejšů a dokonce v jedné puklině byl krab. Dva měsíce po našem odjezdu byla tato pláž k vidění v jednom z dílů seriálu Game of Thrones.
Od moře jsme zamířili na další kopeček nad město, odkud teda byl super výhled. Skoro po celém obzoru se táhlo moře, pluly po něm lodě a plachetnice, bylo to fakt něco. A dali jsme si tam večeři – místní cider, místní bageto-chleba se sýrem a takovým tím fermentovaným salámem s plísní. A pak už jme zamířili do stanu, protože jsme byli dost utahaní.
Jo a taky taková malá, skoro nicotná, velmi podstatná věc- upustila jsem Matoušův mobil na zem a trošku se rozbil(protože se napraskl display) a pak to kliká na vše, co to napadne, takže se nedá moc použít. Ale zdá se, že teď si to trochu rozmyslel a začíná trochu spolupracovat. Ale jen malinko.
Další den cesty odhybáme do vnitrozemí. Na začátku jsme museli překonat pár „kopečků“. Všude je spousta cyklistů- v těch kopcích? Jo, je to tak. Pro mě trochu nepochopitelné, jako kopce jsou celkem v pohodě, ale že bych se vydala na výlet a byly tam jen samé kopce? Ale všichni byli oblečení do cyklistického, takže asi patřili k milovníkům cyklo jízdy, tak jsou na to trénovaní. Jak jsme zajížděli dál a dál do vnitrozemí, teplota okolí se zvyšovala, cyklisti ubývali (měli rozum) a cesta vedla planinou a pak zas pořád stoupala nahoru. Různě po kopcích jsou postavení malé hrádky a narazili jsme na jeden hned u silnice, tak jsme se tam vydali. Výhled tedy stál za to. Hrad (Poza del sal) stál zhruba v 1 200 m nad mořem a pod námi pak byla obrovská planina, slovo obrovská je málo, prostě hodně hodně hodně velká. Rozhled až kam, no stálo to za to. Pak jsme zas Velorexem stoupali až jsme přejeli poslední vršky a dorazili jsme na náhorní plošinu. To je prostě placka, kdesi v dáli ještě lemovaná horami. A všude pole, samé obilí, občas řepka a řepa. Z počátku to bylo zajímavé, ale časem se to okouká, furt jedete rovně a po rovině. Nerostly tam ani stromy, občas nějaké malé jehličnany na kopečku. A docela vedro, ale když se jede, tak nás vítr ochlazuje, ale motoru to nestačilo a jeho teplota byla okolo 100°C, docela jsem se bála, aby to nedopadlo jako v Itálii, ale naštěstí se nic nestalo. Ale byla to nuda, i když s moc pěknými výhledy. Vesnici byly minimálně 30-40 km od sebe a auto jsem potkali tak jednou za půl hodiny. Proto jsem si říkali, že dnes přespíme pod hvězdami, protože je to tu tak pusté, že to nikomu nemůže vadit. Obilí posečené, takže bychom nic nezničili a oheň rozhodně rozdělávat taky nebudeme. Vůbec se nedivím, že jsou ve Španělsku požáry, všechno na této planině je vše vysušené jak sušenka, tráva (spíš seno nastojato), pole, keříky, prostě všechno.
Ale jak si tak jedeme, najednou směrovka kempu, tak jsme se tam vydali a hvězdy se odkládají na jindy. Kemp je napůl obsazený, takže pro nás super a cena je taky fajn. Jsou tu stromy, takže je tu příjemný stín a městečko je taky moc pěkné. Ale většina měst tady vypadá podobně, kamenné domy, úzké uličky a kostelík v různém provedení. Podél kempu teče řeka, to je v tomhle vedru fajn, ale to si neumíte představit, jak děsně byla ledová. Takhle studenou řeku bych očekávala někde pod horami a ne uprostřed španělského vnitrozemí. Fakt je to záhada. Na koupání ani nedošlo, protože jsem na to neměli odvahu. U řeky byl parčík a kamenné stoly, lidi tam posedávali a hráli karty.
Večer v kempu se dal Matouš zas do oprav, jako vždy začal výfukem, tentokrát oběma. Zase se trochu povolili, tak je dotahoval. A ještě se dal do předního pravého kolo, které trochu drhne. A jak tak opravuje, jde okolo pán a říká: „Dobrý večer.“ My byli trochu překvapení, ale rádi, že jsme tak daleko potkali Čecha a můžeme si popovídat normálně. Pán viděl z terasy restaurace naši českou vlajku a Velorex a přišel se podívat. Obdivoval Velorex i naši cestu, ale sám byl na dlouhé cestě, jel na kole Camino de Santiago (Svatojakubskou cesta). Říkal, že to jezdí postupně na etapy a že tentokrát jede z Bordeaux. Takže mu moc držíme palce, aby v pořádku dojel. Svatojakubskou cestu jsme potkali už v Rakousku i Francii, ale ve Španělsku se s ní setkáváme skoro všude, protože trasa dost často křižuje silnice a proto jsou všude značky, aby řidiči věděli, že se tam budou pravděpodobně pohybovat poutníci a zároveň jsou značky pro poutníky. Vydat se na takovouhle pouť je tedy mnohem obdivuhodnější než naše cesta. Jednak je to dálka a hlavně v tom Španělsku to vede i přes ty vyprahlé pláně, což tedy poutníkům vůbec nezávidím.
Ráno mě překvapilo jedna věc, teda vlastně dvě – jednak že byla docela zima a že slunce vycházelo celkem pozdě. Pláně jsme už opustili a klesali jsme trochu níž a hned byla poznat změna klimatu, strniště se trochu zelenaly plevelem a okolo rostlo křoví a v některých místech dokonce pěstovali kukuřici. Mají zajímavý systém zavlažování- přes pole mají postavenou takovou konstrukci na nožičkách s koly, konstrukce popojíždí a zalévá celé pole. Ale tady jsme se taky setkali s vypálenými místy, černá zem a ohořelé kmeny bez listí. Některé relativně čerstvé a některé už starší, protože zarostly trávou a menším křovím. Pořád se řeší, jak jsou ty požáry hrozné, myslím, že v těchto oblastech byly požáry vždy, příroda si to umí ošéfovat sama, ale člověk chce bydlet v takovéto „požárové„ oblasti a pak je z toho problém. Viděli jsme tam jeden osamělý domek, neshořelý, který byl obkroužen spáleništěm.
Cesty byly dost rovné a monotonní, ale i tak zajímavé, že jsem se občas zahleděla do dáli a zapomněla navigovat, takže jsme se museli vracet. Ale i tak jsme měli Portugalsko na dosah, nějakých 100 km jsme jeli podél portugalských hranic a nemít v ruce mapu, tak ani nevím, že jsme zas překročili hranice, protože tentokrát tam nebyla ani ta modrá tabule říkající jakou rychlostí je povoleno jet v obci a mimo obec. Zdá se ale, že rychlosti nikdo neřeší, maximální povolená rychlost se moc nedodržuje a blinkry se nepoužívají. V tomto to je dost podobné s Itálií, i benzín tu je dost drahý, jen tu není takové vedro.
