2. 7. 2017
Odjezd a 3x přes hranice
Půl roční přípravy byly konečně u konce a my mohli vyrazit na naši vytouženou svatební cestu. Zdálo se to jako sen, když jsme v sobotu před odjezdem balili věci do Velorexa, že zítra fakt už vyrážíme. Nevezeme si moc věcí, jen to nejnutnější, ale i tak jsme byli na pochybách, jestli se nám vše vejde. Když jsem si vyskládala věci na postel, tak jsem si rozhodně nemyslela, že se mi to tam někdy může vejít. A vešlo, dokonce nám ještě i místo zbylo.
Na odjezd jsme připravili nejen Velorex, ale i sebe. Aby ten odjezd byl fakt slavnostní, tak jsme se hodili do gala, do svatebního. Někdo si pořídí svatební šaty a má je jen jednou na sobě a pak mu visí ve skříni. Já je tedy využívám, co to jde.
Na náměstí před chýnovskou základkou se sešla skupinka asi 30 lidí, příbuzní a kamarádi, kteří se s námi přišli rozloučit a přesvědčit, že fakt odjíždíme, že si z nich netropíme srandu. Samozřejmě se to neobešlo bez focení, připadali jsme si jak top celebrity, když na nás mířilo několik fotoaparátů. Čas ale ubíhal a nadešel čas odjezdu, babičky a maminky utřely slzu a my mohli vyrazit. Nějací dobráci nám přivázali za zadek Velorexu plechovky, takže jsme měli odjezd na svatební cestu se vším všudy.
Jak už to tak bývá, i stroje mají svůj smysl pro humor a Velorex s námi začal špásovat asi v třetí vesnici, kterou jsme projeli. Z neznámého důvodu se začaly omezovat otáčky a snižovat se výkon motoru. Takže kromě plánované zastávky u Hladíků ve Strměchách jsme cestou do Brna museli zastavovat několikrát. Ale Matouš se nedal a nakonec to nějak opravil. Chyba se vyskytla v programu, který řídí zapalování motoru, takže jestli si představujete, jak Matouš leží pod Velorexem, všude se válí klíče a další nářadí, tak to ne. Matouš sedí s notebookem v klíně u silnice a hledá chybu.
V Brně jsme přespali u kamarádů a v pondělí ráno jsme vyrazili k areálu FEKT ( fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií, VUT Brno), kde nás čekali Matoušovi učitelé a spolužáci z fakulty, kde se opakoval proces: „Ukaž nám, Matouši, co jsi tam všechno udělal“ a oblíbené: “Ukažte, jak jste se sbalili.“ , kdy se všichni nahrnou k přední nebo zadní části Velorexu a nechají se překvapovat Matoušovou tvořivostí a velikostí kufru.
Na cestu Brno-Znojmo jsme měli doprovod v podobě Matoušových kamarádů, kteří jeli do Alp na skútrech, a za hranicemi jsme již osiřeli. Česko-rakouské hranice jsme nakonec překračovali 3x, protože jsme se museli vracet na českou stranu k benzínové pumpě koupit samolepku s označením státu. Holt, co není v hlavě, musí být ve Velorexu. A pak už jsme si mohli štrádovat Rakouskem. Ale zas tak rychlé to nebylo, protože já jako navigátor jsem si nemohla zvyknout na styl značení a GPS si postavila hlavu a nechtěla načíst polohu, takže jsme občas bloudili. Ale pak jsme zas nasedli na správný směr a jeli jsme jak o závod směrem k Alpám. I z dálky vypadaly vysoké, když jsme se dostali do horských údolí, byly stokrát vyšší a tisíckrát větší. Ale zase naprosto úchvatné. To ani nejde vyjádřit, jak byly krásné. Sedíme v kempu a jeden z horských štítů je nad námi, myslím, že ráno bude fakt pěkné, až bude vycházet slunce. Matouš si připravil techniku na raně ranní časosběrné video, tak jsem na něj zvědavá, jestli vstane a zapojí ji.
Čím blíž k horám, tím méně polí, ale víc pastvin a malých zemědělských usedlostí. To jsem byla ve svém živlu a navíc když pak zavoněla siláž z kravína, tak už jsem si připadala jak doma. Kamzíky jsme tedy neviděli, ale na horských pastvinách je šikovně suplovaly krávy, fakt netuším, jak některé svahy mohly spásat, ale zdá se, že jsou šikovné, holt nějaká speciální odrůda. Taky jsme hledali Milku, ale žádnou fialovou krávu jsme neviděli. Třeba příště...
