Tak vstávat, je 4:30, za chvíli se jde na dojírnu. Jsem kráva č. 14, jménem Jara, a dneska Vám popíšu, jak to u nás v kravíně probíhá. Koukám, že č. 59 už se taky chystá, ale mě nepředběhne. Pěkně jsem ji žďuchla hlavou, aby věděla, že já jdu dřív. Ještě se mrknu, co je ještě v krmném žlabu. Hmm, nic moc, už je to přebrané, třeba narazím na nějaké chutnější sousto támhle v rožku a po dojení už nám nasypou čerstvě namíchanou várku, to si dám.
Před dojírnou je fronta, ale Nataša už rozsvítila a chystá se, tak se to za chvíli pohne. Č. 82 a č. 91 se před brankou trkají, která tam vleze dřív, blbky furt se musí předhánět. Dojení už běží, branka se otvírá a nakonec se tam nacpala č. 82 jako první. Hlavně aby něco nadojila, když už se tak pere. Ale já se taky nedám, zezadu mě nikdo předbíhat nebudu, to by tak hrálo.
Na dojírně to frčí, Nataša mi nasypala plnou odměrku kukuřičného šrotu, po něm se můžeme utlouct. Nataša je fajn, nešetří a dává pěkně vrchovatou. A vůbec ji mám radši než Olgu. Olga má furt studený ruce a to je pěkně nepříjemné, když vám ledovou rukou sahá na struky a odstříkává mléko. Aaah, to je úleva, už jsem podojená, je mi hned lehčeji a můžu se jít nažrat čerstvého krmení. To jsem se nacpala, dneska to zvláštˇ dobře namíchali, teď si tu zaberu jednu postýlku a jdu trávit, všechno pěkně přežvykovat a odpočívat.
Ale to odpočívání bylo nějaké krátké, přijeli s přepravníkem a zrovna MĚ zahnali dovnitř. Já jsem tam šla dobrovolně bez většího nátlaku, ale teď si řikám, že jsem měla dělat trochu drahoty, aby to neměli tak zadarmo a trochu si se mnou zaběhali. No nic, tak příště. Ale nevím, kde bude to příště, protože jsme zastavili někde v pustině, stojí tu jen střecha na nožičkách a tady mě vyložili a odjeli. Hele, nějaká nová Nataša, nese mi vodu, nemám žízeň, tak kybl vyliju, aby viděla. Ale jinak tu nikdo není. Vezou mi krmení, super. Už mi trochu vyhládlo, ale je to jen seno, takový suchý. No jsem zvyklá na lepší, ale dám si.
Čmuch, čmuch, cítím krávy, nebo co? Kde jsou? Už přicházejí, z takový dálky jdou. Očucháváme se přes ohradu, všechny jsme trochu opatrné, ale když zjistíme, že si nijak neublížíme a když opadne prvotní zvědavost a nervozita, farmářka (to je ta nová Nataša) mě pouští mezi ostatní a můžeme se pořádně seznámit už bez ohrady. Jsem z toho tady celá zmatená, to vůbec z kravína neznám. Můžu lehnout, kde chci, nejsou tu žádné postýlky. K žrádlu je jen suchý seno, to si budu muset zvykat, ostatní ještě ožužlávaj něco na zemi, je to zelený a vůbec nevím, co s tím. Uff, ale furt se tu musí chodit, k vodě, k senu i do pustiny. Bolí mě nohy, na to teda fakt nejsem zvyklá. Bolí mě nohy.
Stín je jen pod střechou, ale já šla jsem s ostatníma do pustiny a tady děsně svítí slunce, začíná mě pálit čumák a když si lehnu, připaluje se mi i vemeno. Když tu tak ležím a peču se, slunce začíná jít k obzoru, ochlazuje se, tak se mi ulevilo. A přichází farmářka, žene nás všechny k vodě, to je dobře, protože jsem se sama bála jít se napít a jsem fakt žíznivá. A pak mě ještě s jednou krávou žene do jiné ohrádky, kde už slyším povědomé cvakání, sykání a hučení vývěvy, zvuky dojení. Že by se i tady dojilo? To se mi ulevilo, protože mě už mléko začíná ve vemeni tlačit. Trochu jsem se bála vlézt do neznámé dojírny, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit, až si zvyknu, budu tam chodit lépe, asi. Šrot jsem taky dostala, ale kukuřice to není, no co se dá dělat. Ale farmářka mi namazala spálený čumák i vemeno mastí, je to příjemné. Holky jdou zas do pustiny, zůstávám s jednou krávou zavřená u přístřešků, abych se v noci neztratila. Prý zítra už půjdu s nima i v noci. Dostaly jsme seno navíc, ale kráva Adriana (no zajímavý, tady krávy nemají čísla, jen jména) není moc nadšená, že tu se mnou musí zůstat, ale jsem ráda, že tu se mnou je, bojím se. S ní se bojím míň. Jdeme spát, jsem dneska z těch všech změn děsně unavená. Doufám, že zítra nic nového nepřijde, mám si na co zvykat i tak.
